Už od dubna jsme plánovali, že jakmile pominou přísná vládní opatření proti šíření koronaviru, zorganizujeme další z našich výjezdů po chovatelích. Tentokrát se organizace a výběru návštěv ujal Honza Holan z Kněžmostu a zamířili jsme do severovýchodních Čech, konkrétně na Liberecko. Den D nastal v sobotu 12. června brzy ráno, kdy jsme se z různých míst Pardubicka a Královéhradecka sjeli u předsedy Jirky Vojtěcha v Rozběřicích, pokochali se jeho chovem výstavních agapornisů růžohrdlých a vydali se směrem na Jičín, Sobotku a Mnichovo Hradiště. První cíl: Honza Holan a jeho chov loriů a dalších papoušků v Kněžmostu.

Na lorie do Kněžmostu

U Honzy se k nám přidali další účastníci ze severu, konkrétně Karel Hanuš s Arnoštem Solařem a už v plném počtu jsme mohli obdivovat chov loriů a dalších exotů. Například čerstvě vyvedené mládě loriů tříbarvých, komediantské kousky loriů horských, ale i lorie rudočelé. V Honzově chovu se nachází i mutační alexandři malí, perlové korely chocholaté či timálie. K současným dvěma řadám voliér nyní přistavuje další s vyzděným a obloženým zázemím (zimovištěm), protože starší ze dvou chovných zařízení zimoviště nemá a Honza tak musí papoušky stěhovat na zimu jinam. A protože není jediný, kdo zrovna staví nebo připravuje stavbu voliér, rozhodně se bylo o čem bavit.

Řeč přišla i uplynulý rok ovlivněný koronavirem a na další plány s rozšiřováním chovu, byť u Holanů je už pevně dané, že pro papoušky je vyčleněná jen jedna část zahrady a zbytek se zastavovat nebude (což přišlo například Frantovi Rulíkovi škoda, a kdo navštívil jeho chov ve Slatiňanech, musí mu být jasné, že každé prázdné místo na zahradě je asi opravdu třeba využít). Po příjemném občerstvení, za které děkujeme Honzově manželce, se vydáváme v plném počtu jedenácti účastníků směrem na Český Dub za specialistou na amazoňany Zdeňkem Jeřábkem. Cesta je trochu komplikovaná kvůli objížďkám a také požadavku některých posádek, aby se nejelo po dálnici.

Za specialistou na amazoňany do Českého Dubu

Nicméně do Českého Dubu jsme zdárně dorazili a uchvátily nás kaskádovité voliéry v kopci nad rodinným domem, v nichž se před vedrem a nečekanými návštěvníky schovávali nejen amazoňané, ale také párek pyrurů modrobradých, o kterých nám Zdeněk Jeřábek řekl, že kdyby je někdo z nás chtěl, rád je věnuje. To byla voda na mlýn přeloučského Jiřího Macha, který se chvíli rozmýšlel, a ještě než jsme po příjemné hodině a půl od Jeřábků odjížděli, už je měl ve vypůjčené přenosce i s doklady CITES (protože jde o jediný druh pyrury v první příloze CITES). Ale to bychom předbíhali, nejprve jsme si důkladně prohlédli voliéry s amazoňany, v nichž se nám podařilo spatřit vzácné amazoňany žlutohlavé zelené (Amazona ochrocephala nattereri), amazoňany modročelé a amazoňany nádherné.

Zdeněk Jeřábek už chov omezuje, protože je pro něj komplikované zajišťovat správné krmení a starání o papoušky v době, kdy cestuje po světě. A že těch cest už bylo. Se smíchem vzpomíná na svůj pobyt mezi indiány v Jižní Americe a přípravu svojí diplomové práce, která se týkala – jak jinak – amazoňanů. Bavíme se také o umělých odchovech mláďat, když rodiče nekrmí a necháme si vyprávět o zkušenostech s amazoňany rudookými a modrolícími, které se nám během návštěvy nedaří spatřit, protože za dusného počasí zůstávají skryti v zázemí u budek. Vydatně posilněni bohatým občerstvením a informacemi o amazoňanech se skoro po dvou hodinách zvedáme a míříme směrem na Chrastavu, kde nás už netrpělivě očekává další chovatel.

Ptačí dům v Dolním Vítkově

V Dolním Vítkově si totiž projdeme celý ptačí dům či spíše hospodářství, které patří Olřichu Delišovi. Tady to není jenom o papoušcích, ale také o velkém množství hmyzožravých ptáků, drobných exotů, ale i krkavcích bělokrkých, pštrosech a kachnách. Představte si rozsáhlé stavení, kde se provozuje pila, a které je plné voliér – jak uvnitř, tak ze všech oknech, na všech balkonech a v širém okolí. Jenom projít celý tento ptačí dům nám zabralo tři čtvrtě hodiny. Nutno dodat, že asi nejhezčí byly venkovní voliéry zasazené do přirozeného porostu a mezi vzrostlé stromy, v nichž létali pestrobarevní hmyzožraví ptáci. Jak si tak prohlížíme voliéry, náhle se nám pod nohama prokolébá pekingská kachna s chumlem kachňat. V ptačím domě zase potichu procházíme okolo voliéry s velkými ary, jimž v budce pípají čerstvě vylíhnutá mláďata.

Když vycházíme z domu na jeho druhé straně, směrem k umělému jezírku, přispěchají k nám dva pštrosi. V klícce opodál poskakují dlasci a na rybníčku jezdí dva páry různých okrasných kachen. Kam se hneme, tam jsou buď hotové voliéry plné ptáků, nebo je tam nějaká voliéra ve výstavbě. Některé kombinace ptáků sice vzbuzují rozpaky (třeba několik různých druhů arů pohromadě v jedné voliéře s několika hnízdními budkami, kde ararauna leze do svislé budky, kam by se v podstatě ani neměla vejít), ale to záleží na každém, jak se staví k odchovu kříženců. Oldřich Deliš srší mnoha dalšími plány, mimo jiné i na výstavu, která by mohla proběhnout u něj, protože na Liberecku prý už léta žádná výstava exotů nebyla. Pomalu se loučíme a směřujeme k posledním chovatelům dnešního výjezdu: do Roudného ke Karlovi Hanušovi a Arnoštu Solařovi.

Finiš v Roudném

Hned při příjezdu do Roudného jsme ohromeni obrovskou, a hlavně vysokou voliérou pro kakaduy, v níž zůstal vzrostlý ořech a celá je připevněná ke stěně vysoké stodoly. Létají v ní kakaduové růžoví, rosely, ale také samička kakadua inka, kterou se chovatelé chystají brzy dopárovat, respektive doplnit o další samičku a dva samce. Hned vedle je další vysoká voliéra pro ary ararauny, kteří zrovna hnízdí a mají v kmenové budce mláďata. Připadáme si jako v Amazonii, protože kmenová budka dokonale imituje starý vykotlaný strom a jeden z arů sedí v otvoru, ocas má v dutině a hlídá. Je to opravdu moc pěkné, ale prý trochu nepraktické na kontrolu. Budka totiž nemá žádný kontrolní otvor a kroužkování mláďat probíhá tak, že jeden chovatel odhání rodiče smetákem a druhý musí vylézt po improvizovaném žebříku k hnízdnímu otvoru a mláďata nabírá podběrákem.

Ararauny mají k dispozici dvě budky, ale dávají přednost pouze této kmenové. Naproti jejich voliéře je řada nižších voliér s třemi páry amazoňanů vějířových, amazónky bělobřichými „zelenopunčoškovými“ a amazónky černotemennými, po levé straně od araraun další řada voliér s kakaduy růžovými. Ale to není vše, za domem jsou další voliéry s loskutáky a kardinály, o kterých nám Arnošt Solař vypráví příhodu s vyhozeným mládětem. Jednou při kontrole voliéry objevil mládě na zemi pod hnízdem, které nejevilo známky života. Vzal ho tedy a položil na zídku, že ho po kontrole zbylých voliér vyhodí. Když se k němu asi po hodině vrátil, zjistil, že se mládě pohnulo. Okamžitě tedy zkusil osvědčený recept, jak „nastartovat“ mládě v posledním tažení a podařilo se. Ihned zavolal známému, který dokrmuje exoty a mládě se podařilo zachránit.

Takových příhod jsme si na závěr cesty v Roudném vyslechli ještě dost a dost. Ostatně, kdo zná Karla Hanuše a „kurátora“ Arnošta Solaře, dokáže si dost dobře představit, jak ten sobotní večer na pergole v jedenácti lidech mohl vypadat 😊 Na závěr veliký dík všem chovatelům, které jsme mohli navštívit, speciální pak do Roudného a Kněžmostu a už nyní se těšíme na další zajímavý výjezd!